Zahradní město Spořilov

Založení zahradního města Spořilov úzce souvisí s novým politickým uspořádáním Evropy po první světové válce a zrodem Československa. Praha- hlavní město nového státu, se začala prudce rozvíjet. Poválečná obnova válkou poničené Evropy vyvolala i rozmach průmyslu, který potřeboval nové a nové pracovní síly.  Za prací migrují do měst obyvatelé chudého venkova. Ve městech vznikají dělnické kolonie a slumy, kterým chybí nejen estetika, ale často i základní hygiena.

Jako reakce na trend zhoršujících se životních podmínek dělníků ve velkých městech se zrodila myšlenka na stavbu ideálních, zdravých „zahradních měst“. Jako první s ní přichází  socialističtí utopisté. Jejich tezemi se inspiroval  teoretik, Angličan žijící v USA, Ewerette Howard, který se zamýšlí nad principy takového ideálního města. Howard hledal spojení  výhod města -společenské a pracovní příležitosti- a venkova -zdravé životní prostředí a eliminuje jejich nevýhody. Jeho teorie stavby měst nebyla jen novou koncepcí urbanistickou, ale i revolucí sociálně- ekonomickou a politickou. Z tezí tvorby zahradních měst definovaných E. Howardem zformulovala Mezinárodní federace zahradních měst a plánování měst v roce 1919 zásady jejich tvorby. Zahradní města měla být sídla omezená rozlohou, obklopená souvislým pásem zemědělské půdy, určená zdravému životu a okrajově i průmyslu. Teze zahradních měst neřešily jen urbanistickou koncepci, ale navrhovaly i ekonomické a správní otázky města a zasahovaly i do mezilidských vztahů.

Jakkoliv dnes můžeme Howardovy ideje zařadit do utopických vizí, zahradní města se dočkala řady realizací. Jejich hnutí se postupně rozšířilo do Evropy. Průkopníky stavby zahradních měst v Evropě byli angličané B. Parker a R. Unwin, kteří jako první navrhují a následně realizují urbanistický koncept takového sídla. Jednou z pražských čtvrtí, která byla inspirována principy zahradního města, je Ořechovka. Autory projektu z roku 1919 jsou Jaroslav Vondrák a Jan Šenkýř. Tato čtvrť se však postupně stává módní lokalitou, bydlením pro majetnější vrstvy obyvatel. Ořechovka, stejně jako další pražská „zahradní města“ jsou postavena na předměstích, jsou součástí větších městských celků a tím i města Prahy. Nejsou tedy samostatným „městem“ se svou vybaveností, pracovními příležitostmi a bydlením. Až v druhé polovině 20. let, v době již doznívající podpory idejí zahradních měst, je založena městská čtvrť Spořilov, která se této charakteristice vymyká.

Myšlenka na stavbu „zahradní čtvrti Spořilov“ se zrodila při příležitosti 25. jubilea založení Vinohradské městské spořitelny. Vrchní ředitel Spořitelny založil 18. června 1925 stavební družstvo „Spořilov“, jehož cílem bylo „na principu zahradního města opatřiti méně zámožným vrstvám obyvatel Prahy zdravé a levné bydlení v rodinných domcích“. Zatímco původní   utopický koncept byl postaven na společném (družstevním) vlastnictví, spořilovské družstvo chtělo „uspokojit základní rys lidské povahy, t.j docílení úplného vlastnictví rodinného krbu a vlastní střechy nad hlavou“. Další ambicí bylo „dovésti obyvatele budoucí zahradní čtvrti ke spořivosti“.

Místo, vhodné pro stavbu zahradního města v Praze, hledal se svými žáky Prof. arch J. Bertl. Z míst, která přicházela v úvahu, a která byla prověřena regulačními a zastavovacími studiemi, bylo nakonec vybráno území při chodovské silnici mezi Krčí, Michlí a Záběhlicemi.  Rozhodující bylo nejen zázemí využívané pro zemědělskou činnost, ale především blízkost Krčského lesa – největšího lesního komplexu (tehdy) pražského okolí. Výběr ovlivnila jistě i cena pozemků na severním, pro bytovou zástavbu tedy ne zcela ideálním svahu -15 Kč za sáh.

V roce 1922, v době připojení ke městu, byla lokalita, na které měl být postaven Spořilov, ještě prakticky neobydlená. Byla tu jen dvě částečně zastavěná území: v místě dnešní stanice metra Roztyly byla osada, spíše však jen dvorec Horní Roztyly a při dnešní Jižní spojce osada Dolní Roztyly.  Městská čtvrť Spořilov je postavená na katastru Záběhlice, který je dnes poněkud nelogicky rozdělený do Prahy 4 a Prahy 10. Spořilov je součástí městské části Praha 4. Rozlohou největší je nejstarší část – zahradní město z let 1926-29 „Starý Spořilov“. Z celkové plochy starého Spořilova cca 700 ha (starý Spořilov nemá jasně vymezené hranice, proto se údaj v různých zdrojích liší)  je 52% ploch (¹) bydlení v rodinných domech a bytových domech (vč. jejich zahrad). Devatenáct procent ploch zabírají komunikace a „hospodářské uličky“, 18% (¹) je veřejné zeleně, sportu a rekreace (v zeleni) a 6% (¹) vzdělání a církevních ploch. Na 3% (¹) ploch (viz výše) jsou soukromé zahrádky a na 2% (¹)  služby a obchody a ostatní funkce.  Na severním okraji starého Spořilova bylo po zbourání Dolních Roztyl postaveno na počátku 60. let sídliště Spořilov I. V letech 1961-67 bylo postaveno východně od starého Spořilova sídliště Spořilov II. Po dostavbě Sídliště II v letech 1976-81 a 2002  má Spořilov téměř 4000 bytů a žije tu asi 17 000 obyvatel (údaje se liší podle zdroje). I když je „Spořilov“ prezentován jako jedna městská část, je nejen z pohledu historického a urbanistického vývoje Prahy zásadní rozdíl mezi „zahradním městem“- starým Spořilovem a „sídlišti“ Spořilov I a Spořilov II. Zatímco Spořilov I a Spořilov II nevybočují nijak významně z řady socialistické zástavby, je „zahradní město“ - starý Spořilov unikátním, dodnes nedoceněným svědkem jedinečného konceptu plánovaného urbánního rozvoje města. 

------------------

Pozn. : (¹) údaje převzaté z bakalářské práce M.Polka

Principy tvorby zahradních měst se promítly nejen do umístění lokality s rekreačně – zemědělským zázemím, ale i do jeho urbanistického konceptu. Autor Prof. arch J. Bertl navrhl originální a i z dnešního pohledu velkorysý plán : respektováno bylo zónování „města“, navrženy byly dominanty. Centrální prostor – Roztylské náměstí o rozloze 27 ha  je po Karlově a Václavském náměstí třetím největším náměstím v Praze!  Kolmo na ústřední náměstí  je po vrstevnici vedena hlavní ulice pojmenovaná příznačně : Hlavní (třída). Kříž uličních prostorů zdvojují Roztylské sady. Jak sám název napovídá, jde o parkově upravený prostor. Z Roztylského náměstí vychází  ještě dvě boční ulice Boční I a Boční II.

Hlavní třída a Roztylské náměstí  dělí Spořilov podle světových stran na  čtyři části  : severovýchodní, severozápadní, jihovýchodní a jihozápadní.

Navržené dělení se stalo základem pro pojmenování ulic. Ty jsou pojmenovány podle svého místa v příslušné čtvrtině. Schéma je inspirováno americkými městy s pravidelným půdorysem. Osnova ulic Spořilova je však nepravidelná, a tak systém pojmenování ulic je poněkud chaotický. K lepší orientaci navíc nepřispívá ani charakterem podobná zástavba typovými domky, vymezující obdobné ulice a prostory. Pro návštěvníky je Spořilov často bludištěm a i málokterý dlouholetý obyvatel čtvrti dokáže určit, kde je např. Jižní XV, nebo Severní XIII…

 Z dobových pramenů lze vyčíst, že z celkové plochy Spořilova - 750 000 m² je 240 000 m² , tj. celá třetina, veřejných parků! Koncepce zeleně byla v souladu s tezemi tvorby zahradních měst od počátku nedílnou součástí návrhu. O promyšleném urbánním konceptu zelených ploch svědčí fakt, že díky velkorysým veřejným prostorům nepůsobí ani zástavba nejmenšími, úspornými řadovými domky nijak stísněně. Na řešení parků spolupracoval s Prof. Bertlem ing J. Barek a zahradník ing J. Sinkule. Základní skladbu dřevin tvořily hlohy (Hlavní třída), bílé topoly (ul. Boční), platany, borovice černé, buky, jeřáby, smuteční vrby, javory, dřezovce, katalpy a další. I když některé z nich už dožily a byly nahrazeny novou výsadbou (hlohy na Hlavní), z mnohých z nich jsou dnes úctyhodné exempláře, hodné ochrany. Není bez zajímavosti, že návrh veřejné zeleně doplňují zahrady u rodinných domků. To znamená, že i soukromé zahrady byly  zahrnuty do koncepce zeleně zahradní čtvrti. Proto kompozici zástavby a veřejných prostorů dodnes doplňují vzrostlé (často už bohužel dožívající) smrky, vysazené ve významných bodech v soukromých zahradách. Zahrady u rodinných domků jsou různě veliké od minimální 21 m²  do 1407 m² (!) . „Průměrná zahrada“ u řadového domku je 153 m², u dvojdomku 224 m² a u samostatně stjícího 403 m²(¹). Průměrná velikost zahrady je 321 m²(¹). Ve „vnitroblocích“ při hospodářských uličkách bylo vysázeno ještě před prodejem domků velké množství třešní.

Souběžně s tvorbou zastavovacího plánu pracovali žáci profesora Bertla na studii základních typů rodinných domků. Ty byly nakonec tři : nejmenší typ A – dvoupodlažní ( přízemí + podkroví) řadový domek o zastavěné ploše cca 50 m². Tento typ rodinných domů převládá v zástavbě prvé fáze realizace v severovýchodním a severozápadním sektoru. Typ B – větší představitel řadového dvoupodlažního domku (přízemí, 1. patro + půda) měl půdorysný rozměr cca 7,5 x 8,5 m tj 64 m². Třetím typem byly jednotlivě stojící domy – vily. Cena rodinných domků byla vyčíslena  podle velikosti na 50, 65 a 85 000 Kč.  Do této ceny už byly promítnuty náklady na infrastrukturu . V nově vznikající  pražské čtvrti  se předpokládalo postavit 1000- 1500 domků.

Po skončení ověřovacích studií byly zahájeny přípravné práce. V blízkosti staveniště (v místě dnešní stanice metra Roztyly) byl zřízen pískový lom, vybudována vlastní cihelna,  postaveny kanceláře, truhlárna, tesárna a zámečnické dílny. Celé staveniště Spořilova bylo oploceno. Na stavbě bylo trvale zaměstnáno více než 700 lidí. V době největšího stavebního boomu tu však pracovalo až 3000 dělníků! Stavba byla zahájena 1. března 1927. Aby se ušetřilo, byli  na stavební práce, ale nejednou i na místa vyžadující odborné vzdělání, najímáni lidé nekvalifikovaní a bez zkušeností. Důsledkem byl obrovský nepořádek na staveništi, nekvalitní práci a plýtvání materiálem. Přes všechny problémy však Spořilov rychle rostl. Stavba většiny domů od výkopu po dokončení trvala většinou okolo jednoho roku. Na dříve pusté pláni se rodila nová čtvrť rodinných domků.

Hlavními projektanty vlastních domků byli K. Polívka architekt- ideolog a  V. Brožek architekt- moderní konstruktér (alespoň tak se autoři prezentovali). I architektonický návrh domků ovlivnila  ideologie zahradních měst : preferována byla funkčnost a praktičnost. Domky, bez ohledu na velikost, splňovaly požadavky kladené na moderní bydlení. Všechny proto měly úplné příslušenství, promyšlenou hierarchii řazení obytných a užitných prostorů tak, „aby úkony denního života děly se v místech pro ně určených“. Aby bylo eliminováno nebezpečí spekulací, měla většina domků  halovou dispozici – schody do vyššího podlaží byly v centrálním prostoru přízemí – hale s cílem „již vlastní dispozicí domku znemožniti  pronajímání části domku podnájemníkům“. Rodinné domky tak měly sloužit jen rodině. (Tento zdánlivý detail v nabude budoucnu mnohonásobně na významu.)

Konstruktérem rodinných domků byl architekt V. Brožek. Vymyslel nejen způsob zásobování celé čtvrti materiálem a organizaci stavby, ale navrhl i rozsáhlou typizaci jednotlivých objektů. Tři základní domky, navržené Prof. J. Bertlem, byly dále rozpracovány architektem V. Brožkem a stavitelem K. Polívkou do osmi typů. Zohledněna byla urbánní pozice domku : atypické byly koncové sekce řadových domů, domy na významných místech čtvrti, domy s obchody na náměstí apod. Vedle řadových domků byly ve druhé fázi výstavby na lépe orientovaných a větších parcelách v jihovýchodním a jihozápadním sektoru realizovány i jednotlivě stojící domky – vily. Do roku 1930 bylo postaveno 1160 domků pro cca 7 000 obyvatel. Z dnešního celkového počtu 1202 realizovaných domů je 182 samostatných, 235 dvojdomků a 785 řadových. Pro všechny typy domů byly použity jednotné stavební díly. Pro stavbu  byly  m.j. vyvinuty cemento-popílkové tvárnice, nosné díly schodišť, překlady, zábradlí teras a balkónů, ploty, apod. Typickými prvky Spořilova se staly truhlářské výrobky. Veškerá dveřní křídla měla jen tři formáty, odpovídající účelu místnosti, do které dveře vedly. Všechna okna byla zasklena jen dvěma velikostmi skleněných tabulek. Z nich bylo vyskládáno celkem devět druhů oken. Díky nekvalifikovaným dělníkům i dozoru na stavbě však byly často okenní i dveřní otvory vyzděny špatně a typová okna a dveře pak  nebylo možné osadit. Úspory, předpokládané z využití typizované výstavby, se rozplynuly v častých náročných a nákladných úpravách a opravách. Na staveništi se plýtvalo i jinak: dodnes je možné na zahradách objevit zbytky úzkokolejné železnice, cihly, tvárnice a jiný stavební materiál. Výsledkem bylo mnohonásobné prodražení (udává se až 115% nárůst ceny) jednotlivých domků.

Po dokončení většiny obytných domů byla zahájena stavba veřejných budov. I když bylo zahradní město Spořilov postaveno podle dnešní terminologie jako „čistě obytná čtvrť“, jsou tu i další funkce. Nejvýznamnější   stavbou, architektonickou dominantou zahradní čtvrti a nezaměnitelným orientačním bodem nejen spořilovského náměstí je od roku 1935 funkcionalistický kostel  sv. Anežky České. Původní projekt architektů Brožka a Polívky byl pro finanční náročnost zamítnutý. Z nové soutěže vyšel vítězně  návrh projekční kanceláře architekta S. Režného. Jeho autorem je architekt N. Paškovský. Výsledná, realizovaná podoba kostela nezapře inspiraci konstruktivistickým kostelem sv.Václava J. Gočára ve Vršovicích. Dvacátého osmého října 1934 byl slavnostně posvěcen základní kámen, a tím zahájeny přípravné práce. Pro realizaci byla vybrána z devíti uchazečů firma V. Pospíšila. (Protože se jednalo o prestižní zakázku, byl nakonec nucen stavitel Pospíšil vstoupit do římskokatolické církve!) Stavba kostela byla povolena prvního března1935 a  už za osm měsíců 27. října 1935 byl kostel sv. Anežky vysvěcen. Jedná se o trojlodní stavbu, dlouhou 29 a širokou 18,2 m. Aby bylo ještě umocněno architektonické působení, byla kostelní věž při stavbě ještě navýšena.Věž i s tři a půlmetrovým křížem je 28m nad úrovní přízemí. Ve věži byly původně tři zvony. Všechny však byly za II. světové války roztaveny a dodnes nebyly nahrazeny. Orientace kostela byla podřízena urbanistickým požadavkům : kostel stojí na hraně upraveného severního svahu, kolmo k vrstevnicím. (není tedy orientován hlavním oltářem na východ, jak je obvyklé.) Z Hlavní  ulice je přístupný impozantním schodištěm. Nutné hluboké založení v nasypaném svahu stavitel V. Pospíšil využil k zřízení společenského a kulturního zázemí. V suterénu kostela je malá knihovna,  skautská klubovna a divadelní sál pro cca 100 osob. (Svou tvorbu tady začal např. i bývalý obyvatel Spořilova, mladý Jiří Suchý.) V roce 2011 byl kostel, který je dle posudku odborníků památkové péče „pozoruhodným, architektonicky a výrazově klasicky vyváženým významným dílem meziválečné církevní architektury, jehož hmotové řešení i některé detaily vykazují zároveň patrné rysy tradiční ruské architektury“, prohlášen i s předpolím kulturní památkou.

Počátkem školního roku 1928 byly na Spořilově otevřeny v provizorních podmínkách- v adaptované kancelářské budově družstva první tři třídy. V témže roce vypracovali architekti Polívka a Brožek plány na školu definitivní. Investorem bylo město Praha a stavbu  prováděla firma Jakubec a Kohout. Škola, která tehdy měla osm tříd v hlavní budově a dvě v dřevěném pavilonu, byla slavnostně otevřena prvního září 1931. Do deseti tříd chodilo celkem 345 dětí. U školy bylo hřiště, v suterénu budovy knihovna. Kapacita učeben však už za dva roky nestačila a budova byla v roce 1933 přistavěna. V šedesátých letech byla přistavěna nová jídelna, tělocvična a další školní budova. V letech 2003-2004 prošel celý areál komplexní   rekonstrukcí a i proto slouží a vyhovuje dodnes. Mateřské školy byly původně v upravených typových domcích na ulici Boční II a na Jižním náměstí. V roce 1982 byla na dříve zelené ploše mezi ulicemi Jihozápadní IV a Vestavěná postavena nová třípodlažní mateřská školka.

Centrem kulturního života Spořilova  byla Sokolovna – „zvukový biograf“, inzerovaný už v roce 1930 při prodeji domků. Sál tělocvičny nesloužil jen pro cvičení Sokolů, ale i pro výše zmiňovaný biograf a činnost činorodého ochotnického a loutkového divadla. Sokol byl na Spořilově založený již v roce 1928. Sídlo měl původně v dřevěné stavební kantýně, která byla upravena na tělocvičnu s hledištěm. V roce 1933 byl u dřevěného objektu postavený železobetonový vyzdívaný skelet nové tělocvičny. Mimořádně aktivní Sokol vlastnil na jižním okraji Spořilova ještě velký pozemek – letní cvičiště, tenisové kurty a klubovnu se zázemím. Lokalita byla určena pro stavbu definitivní sokolovny. Na konci 50. let však tady byla postavena budova geofyzikálního ústavu. Sokolové, a s nimi všichni nejen spořilovští sportovci, se dodnes nedočkali žádné náhrady za zrušené cvičiště. (Podobně dopadlo i koupaliště zrušené při stavbě metra.)

Přirozeným společenským centrem nové zahradní čtvrti bývalo Roztylské náměstí. Na něm byla soustředěna dnešní terminologií v „polyfunkčních domech“ většina obchodů, služby a restaurace. Monumentální plocha náměstí vyzývala od začátku  k dalšímu využití. V červenci 1937 tu byl k dvacátému výročí bitvy u Zborova vztyčený pomník českým legionářům. Autorem byl ruský legionář a sochař Karel Babka. Železná plastika zobrazovala pěšího vojáka s puškou v uniformě ruské carské armády. Za okupace byl pomník odstraněn a na náměstí  byly zřízeny požární nádrže. Při probíhající rekonstrukci náměstí byla pod travnatou plochou objevena chodba – snad protiletecký kryt. Po II. světové válce byly nádrže zavezeny a plochy zatravněny a zadlážděny. Pomník  legionářům nebyl obnoven,  protože prakticky ve stejném místě náměstí byli pohřbeni spořilovští občané, padlí v Pražském povstání.

Hledáme-li odkaz principů zahradních měst v návrhu Spořilova je jistě dosud patrný v dispozicích bytových domů. Úsporné, praktické rodinné domky, navržené  s cílem „vlastní dispozicí domku znemožniti  pronajímání části domku podnájemníkům“ však dnes často plní funkci dvou i vícegeračních bytových domů. Vyvolané provizorní, někdy necitlivé až brutální, dnes už i totální přestavby, často deformují nejen domky samotné, ale i celé přiléhající veřejné prostory. Prvotní idea zdravého a levného bydlení v lokalitě (původně) za městem, v polích, v kontaktu s Krčským lesem je dnes totálně zničena bezohledným řešením nadřazeného dopravního skeletu města Prahy. Kapacitní komunikace částí tzv.„Základního komunikačního systému“ z počátku 70. let a následně „Hlavní uliční sítě“ z let 90 postupně „obklíčily“ starý Spořilov a ze zahradního města se stala (s malou mírou nadsázky) důležitá křižovatka střední Evropy. Ve spořilovském dopravním uzlu se kříží prostřednictvím Severojižní magistrály, Jižní spojky a Spořilovské spojky dálnice D1, D5, D8 a dnes i D11. Negativa spojená  s automobilovou dopravou – hluk, smog, odříznutí od rekreačního zázemí (Krčského lesa) je zásadní,  nepříznivou změnou  životního prostředí dříve klidné, přívětivé, příměstské obytné čtvrti. Přímé napojení Hlavní ulice, procházející centrem rezidenční čtvrti- „zahradního města“ na nadřazenou dopravní síť, je i v této souvislosti nutné hodnotit jako nepochopitelný, všechny zásady dopravní obsluhy popírající „urbanistický zločin“. A tak dědictví po stavitelích zahradního města Spořilov přetrvává  především v unikátním, uzavřeném a z dnešního pohledu velkorysém urbanistickém plánu Prof. Arch Josefa Bertla.

11.2012

Z historických podkladů a pramenů zpracoval pro OS Zdravý Spořilov Ing Arch Jan Linha